Advokát JUDr. Lubor Ludma Olomouc k přezkoumání příspěvku na zvláštní pomůcku
Krajský soudu v Ostravě – pobočka Olomouc (dále jen „krajský soud Olomouc“), zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí. Žalovaný rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky Olomouc ze dne 15. 2. 2013, č. j. MPSV-UP/176251/13/AIS/ZDP, kterým byl žalobkyni přiznán příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo ve výši 140 000 Kč.
Výše příspěvku na motorové vozidlo byla stanovena podle § 10 odst. 5 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění rozhodném (dále jen zákon č. 329/2011 Sb.), tj. s přihlédnutím k četnosti a důvodu dopravy, k příjmu žalobkyně a osob s ní společně posuzovaných a k celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že jí nebyl přiznán příspěvek v maximální výši 200 000 Kč.
Krajský soud Olomouc v daném případě uvedl, že se v rámci rozhodnutí jedná o správní uvážení, soud proto přezkoumal pouze to, zda žalovaný nevybočil ze zákonem stanovených mezí a hledisek, zda jsou jeho závěry v souladu s pravidly logického usuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Žádné takové pochybení neshledal.
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu Olomouc kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Domnívá se, že krajský soud Olomouc nezohlednil všechna rozhodná kritéria, zejména četnost a důvod dopravy, nedostupnost hromadné dopravy pro imobilní osoby a překážky, které musí při cestování hromadnou dopravou překonat, příjem její a společně posuzovaných osob, celkové sociální a majetkové poměry, pořizovací cenu vozidla a kritéria stanovená v § 9 odst. 5 písm. b) zákona č. 329/2011 Sb. Nesouhlasí s tím, že zákonná kritéria jsou jedinými kritérii, ke kterým lze při stanovení výše příspěvku na motorové vozidlo přihlédnout.
Nejvyšší správní soud ČR po přezkoumání formálních náležitostí kasační stížnosti shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřovala proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka zastupoval advokát.
Na prvém místě se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jedná se o natolik závažnou vadu, že ji zkoumá z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, zda ji stěžovatel v kasační stížnosti namítá, či nikoli (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Z povahy věci plyne, že pouze přezkoumatelné rozhodnutí lze věcně přezkoumat.
Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, protože se domnívá, že krajský soud Olomouc nezohlednil veškeré rozhodné skutečnosti. Nejvyšší správní soud ČR jejímu názoru nepřisvědčil, neboť zjistil, že krajský soud Olomouc se všemi body, které stěžovatelka v žalobě uvedla, zabýval.
Vypořádal se stěžejní argumentací, když vysvětlil, z jakých důvodů nelze při stanovení výše příspěvku hodnotit jiná kritéria, než ta, která jsou stanovena v § 10 odst. 5 zákona č. 329/2011 Sb.
Advokát JUDr. Lubor Ludma, Olomouc, uvádí dotčené ustanovení zákona č. 329/2011 Sb. „Výše příspěvku na zvláštní pomůcku poskytovaného na pořízení motorového vozidla se stanoví s přihlédnutím k četnosti a důvodu dopravy, k příjmu osoby a příjmu osob s ní společně posuzovaných podle zákona o životním a existenčním minimu a k celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Maximální výše příspěvku na zvláštní pomůcku poskytovaného na pořízení motorového vozidla činí 200 000 Kč.“
Hodnocení příjmů a majetkových a sociálních poměrů stěžovatelka v žalobě nezpochybňovala, krajský soud proto neměl důvod související úvahy žalovaného přezkoumávat.
Advokát JUDr. Lubor Ludma, Olomouc, doplňuje, že dle § 75 odst. 2, věty první, s. ř. s. soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Vzhledem k tomu, že rozsudek krajského soudu Olomouc nebyl zatížen ani jinou vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., byl přezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud ČR nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí a porušení zásady legitimního očekávání.
Nejvyšší správní soud ČR následně přistoupil k meritornímu posouzení věci. Předmětem sporu byla otázka, zda lze při stanovení výše příspěvku na zvláštní pomůcku, v tomto případě na motorové vozidlo, vycházet jen z kritérií stanovených v § 10 odst. 5 zákona o poskytování dávek (tento názor zastává žalovaný a krajský soud Olomouc), nebo i z hledisek jiných (jak se domnívá stěžovatelka).
Ze zákona č. 329/2011 Sb. vyplývá, že správní orgány při rozhodování o poskytnutí příspěvku na zvláštní pomůcku nejprve hodnotí, zda žadatel o dávku splňuje podmínky nároku na příspěvek podle § 9 zákona. Pokud ano, rozhodují o jeho výši podle § 10, v případě motorového vozidla konkrétně podle odst. 5. Zatímco v prvním stadiu „toliko“ posuzují, zda bylo prokázáno splnění podmínek nároku na příspěvek, a zákon striktně vymezuje následný postup (pokud jsou podmínky splněny, příspěvek bude poskytnut, v opačném případě nikoli), ve druhé fázi nespojuje se skutkovým stavem jediný možný následek. Zákonodárce evidentně vycházel z toho, že jsou to správní orgány, kdo disponuje nejlepšími předpoklady k určení konkrétní výše příspěvku, proto jim v této otázce ponechal prostor pro správní uvážení.
Správní soudy nejsou povolány k tomu, aby související úvahy správních orgánů nahrazovaly či doplňovaly, jejich role spočívá výlučně v hodnocení toho, zda nedošlo k překročení mezí správního uvážení či jeho zneužití.
Správní uvážení, kterým správní orgán disponuje při rozhodování o příspěvku na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo, je relativně omezené (vázané). V prvé řadě je třeba zdůraznit, že se týká pouze otázky výše příspěvku, nikoli existence nároku na něj. Dále je důležité, že zákon stanovuje jeho horní mez, která činí 200 000 Kč (§ 10 odst. 5, věta třetí, zákona č. 329/2011 Sb.), a vyjmenovává hlediska, která správní orgán při stanovení konkrétní výše příspěvku hodnotí.
Z pohledu projednávané věci je zásadní, že citované ustanovení obsahuje taxativní (úplný) výčet. Fakt, že zákonodárce zvolil techniku úplného katalogu kritérií, neznamená jen to, že správní orgán musí ke všem z nich přihlédnout, ale také, že nesmí přidávat kritéria vlastní. Zákon obsahuje příkaz zabývat se právě a pouze těmi z nich, která vyjmenovává. Pokud tak správní orgány učinily, postupovaly v souladu se zákonem.
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka se nemohla úspěšně domáhat, aby správní orgány při stanovení výše příspěvku zohlednily závažnost jejího postižení, konečnou cenu pořizované pomůcky ani dostupnost vyhovující hromadné dopravy; mezi zákonná hlediska pro stanovení výše příspěvku nepatří.
Na uvedeném závěru nic nemění fakt, že zákon č. 329/2011 Sb. v § 9 odst. 2 počítá s mírou postižení žadatele. Jedná se totiž o podmínku, kterou správní orgány hodnotí v první fázi, tj. při posuzování, zda osoba vůbec má nárok na příspěvek, a mezi osobami, které ji splňují, dále na základě míry jejich postižení nerozlišují.
Krajský soud Olomouc ze všech výše popsaných úvah vycházel a zcela správně uzavřel, že žalovanému nelze vytýkat nezohlednění kritérií, která zákon nepředepisuje. Nejvyšší správní soud ČR se s ním ztotožnil a námitky stěžovatelky proto vyhodnotil jako nedůvodné.
(citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR č. j. 9 Ads 75/2016 – 19 ze dne 14. července 2016)
Advokát JUDr. Lubor Ludma, Olomouc, na závěr uvádí, že nabízí právní poradenství v oblasti soukromého, trestního, obchodního, ale i správního práva.