Advokát k nekalé soutěži dle usnesení Nejvyššího soudu ČR

Advokátní kancelář JUDr. LUBOR LUDMA k rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (ve sp. zn. 23 Cdo 2960/2012 ze dne 30.9.2013), a k nápravě nesprávných právních posouzení soudů nižších stupňů:

V uvedené věci žalobkyně K. D., zastoupená JUDr. J. T., advokátem, proti žalované Vymáhání a odkup pohledávek s. r. o. (dříve firma EKP Praha s. r. o. – do 9. 7. 2013, původně firma Exekuční kancelář Praha s. r. o.), zastoupené advokátem Mgr. P. L., tvrdila, že se žalovaná dopustila nekalosoutěžního jednání.

Žalobou z titulu ochrany před jednáním nekalé soutěže se advokát žalobkyně domáhal určení, že mandátní smlouva, uzavřená dne 1. 12. 2009 mezi žalobkyní jako mandantem a žalovanou jako mandatářem je neplatná. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná svojí firmou (dříve Exekuční kancelář Praha s. r. o.) uvedla žalobkyni jako spotřebitele v omyl (advokát žalobkyně tvrdil, že žalobkyně byla kvůli znění firmy přesvědčena, že žalovaná je kanceláří soudního exekutora), což má podle názoru právníka žalobkyně za následek neplatnost uzavřené smlouvy podle § 49a občanského zákoníku. Tuto žalobu však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2011 zamítl, protože dospěl k názoru, že žaloba podaná žalobkyní není důvodná.

Žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí soudu 1. stupně k Vrchnímu soudu v Praze. Odvolací soud však pouze potvrdil rozhodnutí soudu 1. stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně zejména v tom, že při zachování průměrné míry pozornosti a opatrnosti spotřebitele i přes znění firmy žalované (tehdy firma zněla „Exekuční kancelář Praha s. r. o.“) nemohla žalobkyně pro jednoznačné znění smluvních podmínek, které stvrdila, objektivně nabýt klamného dojmu o tom, že žalovaná podniká jako exekutorský úřad. Proti tomuto rozhodnutí však žalobkyně podala v zákonné lhůtě dovolání s odůvodněním, že právě kvůli znění firmy „Exekuční kancelář Praha s. r. o.“ se žalobkyně se svojí žádostí o poskytnutí služeb spojených s vymáháním dluhu na žalovanou (nikoliv na jinou konkurenční vymáhací společnost) obrátila. V mandátní smlouvě je žalovaná označena jako Exekuční kancelář Praha, nikde není vymezeno, že se nejedná o skutečnou exekuční kancelář, ani ústně se žalovaná nikdy žalobkyni o pravém stavu věci nezmínila.

Žalobkyně tvrdí, že projevila rozumnou míru opatrnosti a pozornosti, že potřebovala určitou právní pomoc ve své věci (vymožení peněžité pohledávky), proto si vybrala podle názvu spojeného standardně jen s činností skutečných soudních exekutorů. Proto žalobkyně navrhla Nejvyššímu soudu ČR, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu projednání.
Dovolací soud se přiklonil ke skutečnostem tvrzených dovolatelkou ve svém dovolání a dospěl tudíž k jinému názoru, než odvolací soud a soud prvního stupně a uvedl, že v daném případě tyto soudy nesprávně právně posoudily věc.

Dovolací soud má za to (na rozdíl od závěrů obou nižších soudů), že při zachování rozumné míry pozornosti a opatrnosti průměrného spotřebitele (zde žalobkyně) právě kvůli znění obchodní firmy žalované (v době uzavření mandátní smlouvy mezi účastníky byla žalovaná zapsaná v obchodním rejstříku jako Exekuční kancelář Praha s. r. o.) mohla žalobkyně objektivně nabýt klamného dojmu o tom, že žalovaná podniká jako exekutorský úřad.

V tomto rozhodnutí je také zmíněn výklad slova soudní exekutor. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), soudní exekutor (dále jen „exekutor“) je fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Z uvedeného se podává, že pokud je v citovaném zákoně pojem „exekutor“ legislativní zkratkou pro pojem „soudní exekutor“, pak slovní spojení „exekuční kancelář“ může být vykládáno průměrným spotřebitelem (žalobkyní) i při zachování rozumné míry pozornosti a opatrnosti tak, že se jedná o výkon exekutora pověřeného exekutorským úřadem.

Dovolací soud se z výše uvedených důvodů neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu (stejně jako s právním názorem soudu prvního stupně). Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud neposoudily věc správně podle právních předpisů ČR, žalobkyně (a její advokát) tak byla u Nejvyššího soudu ČR úspěšná.

Nejvyšší soud ČR s ohledem na to, že shledal námitky dovolatelky uvedené v jejím dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.