Podle judikatury Nejvyššího správního soudu nevypořádání byť i jen jednoho skutkového či právního žalobního bodu zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Nejvyšší správní soud se zabýval kasační stížností o právu cizince, kterou proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal advokát stěžovatele, kterým mu bylo mimo jiné potvrzeno uložení setrvání zákonem nejdelší možné doby, tj. 120 dnů v zařízení pro zajištění cizinců (dále ZZC).
„Stěžovatel již v žalobě u Krajského soudu namítal, že žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč mu uložil povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců na maximální zákonem předvídanou dobu 120 dnů a jeho rozhodnutí je v tomto aspektu nepřezkoumatelné. Krajský soud se s touto námitkou nevypořádal, a proto napadený rozsudek trpí nesrozumitelností a nedostatkem důvodů.“
(Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 20/2015 – 45)
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 – 42, „ustanovení § 46a odst. 1 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, dává možnost omezit žadatele o mezinárodní ochranu na svobodě na dobu do vycestování, maximálně po dobu 120 dnů. Z jazykového výkladu daného ustanovení lze dovodit, že správní orgán má možnost správního uvážení, aby v jednotlivých případech stanovil dobu kratší. Takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, aby bylo možné přezkoumat, zda nepřekročil meze správního uvážení nebo správní uvážení nezneužil. (…) Správní orgán musí proto odůvodnit rozhodnutí o délce uložené povinnosti, zejména pokud se rozhodne uložit zákonné maximum. Požadavek na odůvodnění délky této povinnosti je možné dovodit i z toho, že se jedná o zásah do osobní svobody jednotlivce a musí být zaručen jeho soulad s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. (…) Z judikatury ESLP plyne, že doba trvání zbavení svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle (…). Vzhledem k výše uvedenému musí být z rozhodnutí správního orgánu zřejmé, z jakého důvodu se rozhodne uložit dobu povinnosti podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu v délce 120 dnů, která představuje zákonný limit.“
(srov. rozsudky ze dne 17. 9. 2013, č. j. 5 Azs 13/2013 – 30; či rozsudek ze dne 30. 10. 2014, č. j. 7 Azs 198/2014 – 22 aj.).
Krajský soud na tuto žalobní námitku ovšem nezareagoval. V odůvodnění rozsudku pouze obecně uvedl, že v případě žalobce šlo o zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, a že námitky žalobce vůči nedostatečnosti odůvodnění neobstojí. Nijak ovšem sám neodůvodnil, proč považuje délku povinnosti setrvat v ZZC za přiměřenou pro dosažení sledovaného cíle ochrany veřejného pořádku. Z rozsudku krajského soudu není vůbec zřejmé, že by se žalobní námitkou zabýval, ani jestli podle jeho názoru žalovaný při stanovení povinnosti setrvat v ZZC na maximální možnou dobu zachoval zákonem stanovené meze správního uvážení, a zda se nedopustil zneužití správního uvážení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovateli proto Nejvyšší správní soudu dal za pravdu, protože rozsudek krajského soudu není ve vztahu k této námitce pro nedostatek důvodů přezkoumatelný, a proto rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Související právní předpisy:
čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv:
Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
§ 46a odst. 1 písm. c) a § 46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu:
(1) Ministerstvo rozhodne o povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, s výjimkou žadatele, kterým je nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, osoba s vážným zdravotním postižením, těhotná žena nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí, setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců3) až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní, jestliže
c) je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
(2) Jde-li o cizince, který je zajištěn podle zvláštního právního předpisu a který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, rozhodne ministerstvo podle odstavce 1 do 5 dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem.
§ 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní:
Je-li žaloba důvodná, soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.