Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se v následujícím příspěvku věnuje problematice vyvlastnění, které bývá často medializováno, neboť při vyvlastnění dochází k zásahu veřejné moci do subjektivního práva adresátů. V případě vyvlastnění odchází dokonce k zásahu do základního lidského práva, a to práva vlastnit majetek (vlastnické právo), které je zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu je v čl. 11 odst. 4 Listiny zakotveno, že „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“
Vyvlastnění není jen a pouze zásah či odnětí vlastnického práva skrze vyvlastňovací řízení, nýbrž v širším slova smyslu jde i o územní omezení, kde typickým příkladem je územní plánování, či stavební uzávěra, nebo věcná a jiná omezení týkajících se konkrétních věcí, jako např. ochrana kulturní památky ve veřejném zájmu či předkupní právo státu k věci.
Vyvlastnění v užším smyslu se řídí zákonem č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“) a zaměřuje se především na omezení vlastnického práva k nemovitým věcem. Dle § 2 písm. a) zákona o vyvlastnění se vyvlastněním rozumí „odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.“
Odnětím vlastnického práva rozumíme zásah do některých složek vlastnického práva. Dále jde o omezení vlastnického práva v užším smyslu, tedy věcněprávní omezení, jehož příkladem může být zřízení věcného břemene, jimiž se advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma již věnoval. Dále k vyvlastnění můžeme řadit i odnětí či omezení práva třetí osoby k věci vlastníka a zároveň přechod práv, která byla odňata či omezena, na jiného.
Vyvlastnění se týká určitých subjektů. „Ten, kdo je vlastníkem vyvlastňovaného pozemku nebo stavby nebo kdo k nim má právo odpovídající věcnému břemenu“ ustanovení § 2 písm. b) zákona o vyvlastnění označuje jako vyvlastňovaného. „Ten, kdo se domáhá, aby na něj přešlo vlastnické právo k vyvlastňovanému pozemku nebo stavbě, aby v jeho prospěch bylo k pozemku nebo stavbě zřízeno věcné břemeno nebo aby k nim bylo zrušeno nebo omezeno právo vyvlastňovaného odpovídající věcnému břemenu“ ustanovení § 2 písm. c) téhož zákona označuje za vyvlastnitele.
Advokát v Olomouci upozorňuje, že vyvlastňovaným může být i stát, například v případě vyvlastnění majetku vysoké školy, ale většinou to bývají soukromé osoby. Na druhou stranu vyvlastnitelem může být v určitém případě i soukromá osoba.
Zákon o vyvlastnění v § 3 a násl. zakotvuje podmínky, bez jejichž kumulativního splnění nelze vyvlastnění provést.
První podmínkou je, že vyvlastnění je přípustné pouze pro účel, který je stanoven zákonem. Účel bývá často zakotven ve zvláštních zákonech.
Druhou podmínkou je naplnění veřejného zájmu, který v daném konkrétním případě musí převažovat nad právem vyvlastňovaného, což musí být shledáno v rámci vyvlastňovacího řízení, které se o vyvlastnění dle § 15 a násl. zákona o vyvlastnění vede.
Třetí podmínkou je tzv. subsidiarita, která spočívá v tom, že práva k nemovitým věcem nelze získat jiným způsobem a došlo-li k předchozímu pokusu o dohodu mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovaným.
Čtvrtou podmínkou je tzv. proporcionalita. Dle § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění „lze vyvlastnění provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem.“ Mimo nezbytného rozsahu zásahu do práva vyvlastňovaného je zároveň nezbytné, aby intenzita zásahu odpovídala faktickému účelu vyvlastnění.
Poslední podmínkou je náhrada. Náhrada musí být vždy jednorázového charakteru, v penězích (výjimku představuje výměna) a poskytnuta ve lhůtě dle rozhodnutí o vyvlastnění.
Náhrada při odnětí vlastnického práva náleží vyvlastňovanému ve výši obvyklé ceny nebo dle zjistitelné ceny. Jako náhradu lze připustit i výměnu za jiný pozemek či stavbu a dorovnání rozdílu mezi cenami těchto nemovitých věcí.
Dojde-li k omezení vlastnického práva při zřízení věcného břemene, při odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcného břemene, pak náleží náhrada ve výši ceny odpovídající věcnému břemeni. V každém případě musí vyvlastnitel vždy vyvlastňovanému nahradit i účelně vynaložené související náklady (například náklady se stěhováním).
O vyvlastnění se vede vyvlastňovací řízení před obecním úřadem s rozšířenou působností či před magistráty statutárních měst, které se zahajuje výlučně na návrh. „Účastníky vyvlastňovacího řízení jsou, dle § 17 odst. 1 zákona o vyvlastnění, vyvlastnitel, vyvlastňovaný, zástavní věřitel, podzástavní věřitel a oprávněný z práva odpovídajícího věcnému břemenu váznoucímu na pozemku nebo stavbě, jichž se vyvlastnění týká.“
Výsledkem vyvlastňovacího řízení je rozhodnutí o vyvlastnění a o náhradě. Jelikož jde o zásah do základních práv, tak v návaznosti na čl. 4 Ústavy České republiky je zachována možnost soudní ochrany.
V oblastech výroků o vyvlastnění je zakotvena pravomoc správních soudů dle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, který zakotvuje možnost podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.
Výrok o náhradě je specifický, jelikož v tomto případě rozhoduje správní orgán ve věcech soukromoprávních. Z tohoto důvodu je k soudnímu přezkumu založena pravomoc obecných civilních soudů dle § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) v řízení dle části páté o. s. ř.
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že v rámci vyvlastňovacího řízení je povinnost provést znalecký posudek jako důkaz v souvislosti se stanovením výše náhrady za vyvlastňovanou věc.