Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k procesní úpravě vyloučení pro podjatost v řízení před soudem a správními orgány.
Jakékoli řízení před orgánem veřejné moci podléhá standardům spravedlivého procesu, do kterého neodmyslitelně patří nezávislost a nestrannost osob, které v tomto řízení rozhodují. V rámci moci soudní již samotná Ústava ČR v čl. 82 odst. 1 stanoví, že „soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí.“ Ustanovení dále doplňuje dikce Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) v čl. 36 odst. 1, dle něhož se „každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu,“ a dále také Evropská úmluva o lidských právech v čl. 6 odst. 1. „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu….“
Výjimečné postavení má řízení před správním orgánem. Správní orgány jsou orgány moci výkonné, tudíž hledisko nezávislého orgánu nesplňují, a právě z toho důvodu, je možné se proti rozhodnutím vydaných správními orgány bránit žalobou u správního soudu.
Zákonná právní úprava každého ze soudních řízení zakotvených ať už v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), dále v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a v neposlední řadě v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vychází z výše zmíněné dikce Listiny podobným ustanovením, které stanoví vyloučení soudců z řízení, pokud nastane zákonem předvídaná situace.
Pozadu však nezůstává ani řízení před správními orgány, které se snaží zachovat míru nestrannosti během rozhodování, tudíž se v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, objevuje obdobná klauzule pro vyloučení úředních osob z řízení.
Prvním kritériem pro vyloučení soudců a úředních osob z řízení je podjatost a dále participace na věci v předchozím průběhu řízení, ať už v řízením před soudem prvního stupně, v řízení před správním orgánem či v průběhu trestního řízení jako činný státní zástupce, policejní orgán a další osoby stanovené v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.
Společným znakem pro vyloučení soudců a úředních osob z řízení je důvodná pochybnost o jejich nepodjatosti. Např. dle ustanovení § 8 odst. 1 s. ř. s. „jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.“ Obsahově podobné ustanovení je zakotvené dále v ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř., v § 30 odst. 1 tr. ř. a v § 14 odst. 1 s. ř.
Podjatost posuzujeme vůči věci, tedy zda nemají určitý zájem na průběhu a výsledku řízení, dále směrem k účastníkům a k jejich zástupům, zde se u obou hledisek můžeme zabývat např. jejich vzájemným vztahem.
Soudci i úřední osoby mají sami ze zákona stanovenou povinnost posoudit si, zda oni sami neznají důvod pro svoje vyloučení pro podjatost. Pokud takovouto okolnost zjistí, musí soudci dle o. s. ř. a s. ř. s. okamžitě takovou okolnost oznámit předsedovi soudu. Úřední osoby ve správním řízení o tom musí uvědomit svého představeného, tedy osobu bezprostředně nadřízenou. Soudci rozhodující v trestních věcech o vyloučení z důvodu podjatosti rozhodují sami, pokud rozhodují v senátě, tak rozhoduje tento senát. Aby byla zachována ingerence nadřízeného orgánu, je možnost proti takovému rozhodnutí podat stížnost.
Právní řád vycházející z Listiny však přiznává účastníkům právo namítat podjatost osob, které řízení vedou a mají v něm rozhodnout. Zákonná úprava s. ř. ve svém § 14 odst. 2 stanoví, že „účastník může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ni dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.“
Drobnou odlišnost sledujeme v rámci řízení před civilními a správními soudy. Civilním soudům zákon ukládá povinnost poučit účastníky o možnosti podjatost namítat. Obecně má totiž účastník civilního soudního řízení možnost namítat podjatost soudce nejpozději při prvním jednání, popřípadě vznikl-li důvod později, pak do 15 dnů od vzniku tohoto důvodu. Chybí-li ovšem předchozí poučení soudu o možnosti námitky podjatosti, může účastník tuto námitku vznést i později.
Soudní řád správní umožňuje namítat podjatost ve lhůtě jednoho týdne ode den, kdy se o důvodu podjatosti účastník dozvěděl. V rámci trestního řízení není stanovena pro uplatnění námitky žádná lhůta, jelikož je absolutně nepřípustné, aby v trestních věcech rozhodoval podjatý soudce.
Advokát v Olomouci na závěr opakuje, že osoba, která řízení vede a má v něm rozhodnout má být nestranná, a právě k dostání tohoto požadavku práva na spravedlivý proces právo namítat podjatost této osoby právní řád zakotvuje.