Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma se věnuje otázce ochrany proti nečinnosti správních orgánů uplatněnou před správním soudem. Tato otázka byla řešena Nejvyšším správním soudem ČR v otázce nejmenování profesorů prezidentem republiky.
Rektor Univerzity Karlovy předložil ministrovi školství, mládeže a tělovýchovy návrh na jmenování žalobce profesorem. Vláda usnesením ze dne 8. 4. 2015 doporučila předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování celkem 45 profesorů.
Prezident republiky se rozhodl jmenovat pouze 42 navržených. Ve vztahu ke zbývajícím třem, včetně žalobce, zveřejnil nejprve na svém webu v květnu 2015 dvě tiskové zprávy, v nichž vysvětloval, proč je nehodlá jmenovat, následně pak 19. 1. 2016 zaslal ministryni školství, mládeže a tělovýchovy dopis, v němž vyjádřil své rozhodnutí tuto trojici kandidátů nejmenovat.
Dne 20. 11. 2015 podali byla k Městskému soudu v Praze podána žalobu proti nečinnosti podle § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalobou se žalobce domáhal uložení povinnosti prezidentu republiky (dále též „žalovaný“) k vydání rozhodnutí, kterým jmenuje žalobce profesorem. Městský soud v Praze však žalobu zamítl.
Nečinnost je v judikatuře setrvale definována jako stav, kdy nebylo vydáno rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. V rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ans 3/2009 – 76, Nejvyšší správní soud ČR konstatoval, že podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu chybí i v případech, kdy již učiněný úkon správního orgánu nemá formální znaky rozhodnutí, nicméně podle svého obsahu nepochybně představuje rozhodnutí v materiálním smyslu.
Ustanovení § 79 a násl. zakotvené s účinností s. ř. s. došlo k odčinění absence procesních prostředků ochrany před nečinností veřejné správy, jelikož do té doby byla jedinou obranou před nečinností ústavní stížnost. Avšak Ústavní soud ČR je ve své rozhodovací činnosti v rámci ústavních stížností limitován výrokovými možnostmi uvedenými v § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, tudíž není oprávněn uložit správnímu orgánu povinnost ukončit nečinnost a vydat určité rozhodnutí, což právě zakotvení žaloby proti nečinnosti v s. ř. s. bylo správnímu soudu umožněno.
Veřejná správa je vystavěna na aktivním konání orgánů vykonávající vrchnostenskou správu, s čímž počítá i zásada rychlosti postupů správních orgánů zakotvená v ust. § 6 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), která předpokládá stanovení lhůt a možnost ochrany před nečinností.
Sama tzv. nečinnostní žaloba dle § 79 odst. 1 s. ř. s. je podpůrným prostředkem ochrany subjektivních práv v případech, ve kterých se nelze domáhat obrany proti rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 a násl. s. ř. s.
Podmínkou přípustnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je předchozí marné vyčerpání prostředků stanovených k ochraně proti nečinnosti správního orgánu (např. § 80 s. ř.), pokud jsou k dispozici.
Soudní ochrana před nečinností ovšem nepokrývá veškeré možné nečinnosti orgánů veřejné správy. Této ochrany se lze domáhat pouze při nečinnosti při vydání rozhodnutí ve věci samé či vydání osvědčení.
Správní soudy dle ust. § 81 odst. 1 s. ř. s. „rozhodují na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí,“ a dle odst. 2 „je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon.“
Na základě výše uvedeného, jestliže soud zjistí, že v době podání žaloby byl správní orgán v nečinnosti, nicméně ke dni rozhodnutí soudu již v nečinnosti není a tento stav pominul, je dán důvod k zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.
Ve výše zmíněné věci nejmenování profesorem nebyl dle Městského soudu v Praze, ale i Nejvyššího správního soudu ČR prezident republiky nečinný.
Žaloba proti nečinnosti nemůže být důvodná, pokud je vydáno rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., jak plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 26. 10. 2004, č. j. 6 Ans 1/2003 – 101, publ. pod č. 652/2005 Sb. NSS. Podle něj přitom není rozhodné formální označení aktu, nýbrž skutečnost, zda se materiálně jedná o rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, jehož vydání se žalobce domáhá. Skutečnost, zda byly naplněny formální požadavky rozhodnutí, tedy není podstatná pro posouzení, zda zde nečinnost je či není, protože se musí rozhodnutí posuzovat dle svého materiálního obsahu.
Nejvyšší správní soud ČR dle obsahu zveřejnění tiskových zpráv na internetových stránkách prezidenta republiky a dopisu adresované ministryni školství, mládeže a tělovýchovy dovodil, že tyto úkony jsou dle obsahu rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 s. ř. s., i když nebyly jako rozhodnutí označena.
(čerpáno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 2. 3. 2017 č. j. 7 As 242/2016 – 43, a z publikace POTĚŠIL, L., ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, 1152 s)