Právník v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k řízení ve věci neoprávněného vyplacení dávky ve hmotné nouzi kvůli spáchání trestného činu podvodu zamlčením rozhodných skutečností.
Nejvyšší soud ČR odmítl v neveřejném zasedání dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 68 To 140/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 20/2015.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 T 20/2015, uznal obviněného vinným, že „jako žadatel o dávku hmotné nouze – příspěvek na živobytí, se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, při vyplňování žádosti vědomě zamlčel rozhodné skutečnosti pro výplatu této dávky.
Konkrétně zamlčel, že je majitelem a provozovatelem vozidel Škoda 120L a Alfa Romeo 166, což vyplynulo ze sdělení Magistrátu města Olomouce.
Následně byl obviněnému Úřadem práce ČR přiznán od 1. 2. 2012 nárok na dávku hmotné nouze a dále v průběhu pobírání těchto dávek nesplnil oznamovací povinnost vyplývající mu z ust. § 49 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, v platném znění, ač byl o této povinnosti řádně poučen.
Dále úmyslně zamlčel, nabytí vozidlo Audi A6 za částku 63 000 Kč, dále vozidlo Hyundai Sonata za částku 14 000 Kč, dále pozemkovou parcelu za částku 50 000 Kč, kterou následně dne se ziskem za částku 62 111 Kč prodal, dále vozidlo Škoda Felicia, za částku 9 500 Kč, které následně se ziskem prodal za částku 14 000 Kč a nakonec vozidlo Opel Astra za částku 4 500 Kč.
Rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajská pobočka v Olomouci ze dne 25. 9. 2014, jež nabylo právní moci dne 24. 10. 2014, bylo rozhodnuto, že obžalovanému byla dávka hmotné nouze – příspěvek na živobytí za období od 1. 2. 2012 do 31. 1. 2013 ve výši 4 460 Kč měsíčně a za období od 1. 2. 2013 do 30. 4. 2014 ve výši 4 540 Kč měsíčně vyplácena neprávem.
Od období 1. 2. 2012 do 30. 4. 2014 takto neoprávněně pobíral příspěvek v celkové výši 121 620 Kč, přičemž takto jednal, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 163/2009, ze dne 6. 5. 2010 ve znění rozsudku Krajského soudu Ostrava, pobočka Olomouc, sp. zn. 55 To 256/2010 ze dne 4. 10. 2010 odsouzen mimo jiné pro trestný čin podvodu podle ust. § 250 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12-ti měsíců nepodmíněně.“
Takto popsané jednání obviněného Okresní soud v Olomouci právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně.
Právník v Olomouci připomíná, že výše škody se posuzuje dle výkladového ustanovení § 138 tr. zákoníku.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Olomouci, kontaktní pracoviště v Olomouci částku 121.620 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 68 To 140/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybňoval vlastnictví motorových vozidel, (ne)oprávněnost nároku na dávky hmotné nouze a výši škody.
K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný uvedl, že setrvává na svých námitkách prezentovaných již před soudy obou stupňům, když nevypořádání se s těmito námitkami soudem prvého stupně i soudem odvolacím mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a mělo podle něj zásadní vliv i na nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Zdůraznil, že z důkazů provedených v dosavadním řízení nebylo možné dovodit skutkové závěry, ke kterým soudy dosud ve věci činné, dospěly.
Nejvyšší soud ČR shledal, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 68 To 140/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.
Právník v Olomouci JUDr. Lubor Ludma dodává, že dovolání k Nejvyššímu soudu ČR lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nejvyšší soud ČR tedy musel zkoumat, zda argumenty uplatněné obviněným lze pod tyto důvody podřadit, aby bylo dovolání přípustné.
Právník v Olomouci připomíná, že obviněný poukazoval na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod je v tomto případě dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný, přestože deklaruje svůj nesouhlas s právními závěry soudů nižších stupňů, jim v prvé řadě de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z toho vycházející vadná (nesprávná) skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní skutkové hodnotící závěry. Až v návaznosti na tato skutková (procesní) tvrzení následně vyvozuje nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Obviněný ve svém podání vyslovoval námitky, v nichž zpochybňoval vlastnictví motorových vozidel, neoprávněnost nároku na dávky hmotné nouze, potažmo výši škody, vykresloval tak skutkové okolnosti případu odlišně od stavu zjištěného soudy a naznačoval tím jiný obraz výsledků dokazování a skutkového stavu věci. Svými námitkami primárně směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění, tedy namítal nedostatky skutkové a procesní.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tedy ve skutečnosti obviněným spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud ČR zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad, a namítne-li dovolatel (obviněný) tento nesoulad ve svém dovolání. V daném případě se o takovou situaci nejednalo.
Soudy nižších stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v souhrnu provedených důkazů, jak na to poukázaly soudy nižších stupňů, zejména ve výpovědích svědků a listinných důkazech v jejich rozhodnutích specifikovaných.
Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
Nejvyšší soud ČR považoval za vhodné alespoň stručně uvést následující skutečnosti. Obviněný se k otázce vlastnictví vozidel Škoda 120L a Alfa Romeo 166 procesně použitelným způsobem nevyjádřil. V rámci přípravného řízení při výslechu podezřelého odmítl vypovídat. Pokud v podaném dovolání tvrdí, že tato vozidla v rozhodné době nevlastnil, jedná se z tohoto hlediska o skutečnost, která byla v rozporu s argumentací uplatněnou v jeho odvolání, v němž výslovně uvedl, že mu bylo jasné, že vozidla, která jsou na jeho jméno registrována.
Námitkou, která mohla na prvý pohled navozovat dojem podřaditelnosti pod uplatněný dovolací důvod, byla ta námitka, kterou tvrdil, že jeho trestní odpovědnost nemohlo založit správní rozhodnutí úřadu práce ze dne 25. 9. 2014, č. j. 142469/2014/OLO, neboť pouze z něj nebylo možno učinit skutkový závěr, že v rozhodném období neměl nárok na dávky hmotné nouze a to ani částečný.
Ani této námitce nebylo možno přisvědčit. Dovolatel ji totiž vystavěl na vykreslení odlišného skutkového stavu, než byl zjištěn v předchozím řízení. Soudy svůj závěr o jeho trestní odpovědnosti totiž výlučně nezaložily na uváděném správním rozhodnutí. Jeho trestní odpovědnost nevznikla rozhodnutím správního orgánu, nýbrž byla založena jeho protiprávním jednáním, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, tím, že zamlčoval úřadu práce rozhodné skutečnosti pro získání předmětné dávky hmotné nouze.
Jelikož v posuzované věci dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, právník v Olomouci doplňuje, že Nejvyšší soud ČR neměl jinou možnost než rozhodnout v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
(citované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2016 č. j. 6 Tdo 393/2016-26)
Právník v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná skutkovou podstatu výše spáchaného trestného činu podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. (1) Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.