Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma a promlčecí doba k nároku na náhradu škody v trestním řízení.
Projev vůle, jímž má být zahájeno adhezní řízení, musí být formulován tak, aby z něj nepochybně vyplývalo, jakého nároku se poškozený domáhá, v jaké výši, vůči komu a z jakého důvodu. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje, přitom pro uplatnění výše škody stačí alespoň uvedení minimální částky, v jaké má být škoda způsobená trestným činem nahrazena, případně stačí i uvedení takových údajů, z nichž je výše nároku na náhradu škody zřejmá i bez bližšího vyčíslení škody např. uvedením bodového ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 14 C 468/2012-74, zamítl žalobu na zaplacení částky 114.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dovodil, že žalovaný odpovídá za škodu, kterou žalobci způsobil trestným činem, za který byl pravomocně odsouzen. Žalobce dne 5. 6. 2009 ve své výpovědi do protokolu Policie ČR a po poučení poškozeného uvedl, že nejpozději do hlavního líčení stanoví výši náhrady, kterou bude požadovat po obviněném, jímž je žalovaný.
Dopisem ze dne 7. 7. 2009 zaslal do policejního spisu bodové ohodnocení svého zranění, v němž je jeho škoda na zdraví ohodnocena 950 body podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., a zároveň uvedl, že se „připojuje k náhradě škody.“ K žádnému z hlavních líčení v trestní věci žalovaného se žalobce nedostavil. Žalovaný byl uznán vinným tím, že 22. 5. 2009 ve výkonu trestu ve věznici napadl žalobce nožem a způsobil mu vážná zranění, za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a devíti měsíců, přičemž o náhradě škody nebylo v rozsudku rozhodnuto.
Dopisem ze dne 27. 2. 2012 žalobce požádal soud o vysvětlení, proč nebylo o náhradě škody rozhodnuto, dopisem ze dne 14. 3. 2012 mu bylo sděleno, že v trestním řízení se nepřipojil s nárokem na náhradu škody, neboť neuvedl, jakou částku na náhradě škody po žalovaném požaduje.
Soud věc posoudil podle § 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním ve znění účinném do 30. 6. 2011 (dále jen „tr. ř.“), § 106 odst. 1 a § 112 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, neboť žalobce věděl od počátku (od 22. 5. 2009), kdo mu škodu způsobil, a o výši škody se dozvěděl 22. 6. 2009, kdy převzal zprávu lékaře o bodovém ohodnocení jeho zranění. Od tohoto dne počala plynout dvouletá subjektivní promlčecí doba, která marně uplynula dne 22. 6. 2011, žalobce řádně nepřipojil nárok na náhradu škody do trestního řízení, neboť jeho návrh z hlediska požadované výše odškodnění nesplňoval požadavky § 43 odst. 3 tr. ř. (v tehdy platném znění), a promlčecí doba nebyla zastavena podle § 112 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 13 Co 50/2015-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení nároku. Uvedl, že v podání ze dne 7. 7. 2009 doručeném do policejního spisu žalobce sice uvedl, že zasílá bodové ohodnocení svého zranění a že se připojuje k náhradě škody, a přiložil bodové ohodnocení ze dne 22. 5. 2009, avšak neuvedl žádnou částku, jejíž přiznání požaduje.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení. Namítá, že se svým nárokem na náhradu škody se připojil k trestnímu řízení, výši specifikoval 950 body podle vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., přičemž hodnota 120,- Kč za 1 bod je zcela konkrétní a nezpochybnitelná, neboť vychází z právního předpisu. Pokud existuje takovýto jednoznačný převodní poměr, je odmítnutí jeho nároku pouhým formalismem. Dovozuje, že jeho nárok není promlčen, po dobu běhu trestního řízení proti žalovanému byla promlčecí doba přerušena, a soud měl námitku promlčení vznesenou žalovaným vyhodnotit jako úkon v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro otázku řádného uplatnění nároku poškozeného v trestním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř. (ve znění tehdy účinném, tj. do 31. 12. 2009).
Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění nároku po dobu řízení neběží.
Promlčecí doba se staví podle ustanovení § 112 obč. zák. v případě, že dojde ve stanovené promlčecí době k uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného orgánu, a jestliže věřitel řádně pokračuje v zahájeném řízení. Promlčecí doba se staví pouze ve vztahu k tomu právu, které bylo v řízení uplatněno, a v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn, tedy ve výši, v jaké byl nárok uplatněn, a vůči té osobě, vůči níž se řízení vede.
Podle § 43 odst. 3 tr. ř., poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Projev vůle, jímž má být zahájeno adhezní řízení, musí být formulován tak, aby z něj nepochybně vyplývalo, jakého nároku se poškozený domáhá, v jaké výši, vůči komu a z jakého důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 1345/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. C 5711).
Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje, přitom pro uplatnění nároku výše škody stačí alespoň uvedení minimální částky, v jaké má být škoda způsobená trestným činem nahrazena, případně stačí i uvedení takových údajů, z nichž je výše nároku na náhradu škody zřejmá i bez bližšího vyčíslení škody např. uvedením bodového ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění (viz č. III/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, str. 238, zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, publikovaná pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4155/2014).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, v trestním řízení vedeném proti žalovanému žalobce uvedl v podání adresovaném Policii ČR, že se připojuje k náhradě škody, a předložil zprávu lékaře obsahující bodové ohodnocení poškození jeho zdraví. Ve světle výše uvedené, již dříve publikované judikatury, jejíž závěry jsou použitelné i v dané věci, byla tedy zřejmá i výše nároku, který z titulu náhrady škody na zdraví žalobce v adhezním řízení uplatnil.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při posouzení promlčení nároku z hlediska jeho uplatnění v adhezním řízení, není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ČR proto rozsudek odvolacího soudu zrušil včetně závislých výroků.
(podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5168/2015, ze dne 25. 5. 2016)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje současnou právní úpravu. Dle ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu má poškozený nárok navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal.
Soud dle ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu odsuzuje-li obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn.