Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k poskytnutí ochraně subjektivních práv nabyvatele v dobré víře.
IV. senát Ústavního soudu České republiky vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky a rozsudek Krajského soudu v Praze, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na ochranu majetku a na spravedlivý proces.
Stěžovatelka koupila v dobré víře nemovitosti od společnosti, která byla v katastru nemovitostí zapsána jako její výlučný vlastník. Vedlejší účastník se následně prostřednictvím žaloby u obecných soudů domáhal určení, že je vlastníkem jedné poloviny těchto nemovitostí, přičemž své vlastnické právo dokládal smlouvou o sdružení podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění, jakož i smlouvou kupní, z nichž má plynout, že předmětné nemovitosti byly zakoupeny z peněz sdružení, v rámci činnosti sdružení, a byly proto v podílovém spoluvlastnictví společnosti a vedlejšího účastníka.
Nalézací soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že vedlejší účastník je podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že v projednávaném případě dochází ke kolizi vlastnického práva vedlejšího účastníka a vlastnického práva stěžovatelky nabytého od nevlastníka v dobré víře. V této situaci zvážil odvolací soud v intencích závěrů plynoucích z ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky obě proti sobě stojící práva a dospěl k závěru, že je namístě poskytnout ochranu stěžovatelce jako nabyvatelce vlastnictví v dobré víře. Svůj závěr odůvodnil především tím, že stěžovatelka objektivně neměla možnost zjistit, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti a vedlejší účastník se po dobu třinácti let ani nepokusil uvést stav zapsaný v katastru do souladu se skutečností a nepostupoval tak v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva).
Nejvyšší soud České republiky následně vyhověl dovolání vedlejšího účastníka a rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolání projednával Nejvyšší soud České republiky ve velkém senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. V odůvodnění rozsudku vyložil, že jen dobrá víra nabyvatele ke vzniku vlastnického práva nestačí, a že takto vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka. Tento názor přitom považuje dovolací soud za souladný s plenární judikaturou Ústavního soudu České republiky (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 750/04 a Pl. ÚS 78/06), kterou považuje za nadřazenou senátní judikatuře (nález sp. zn. I. ÚS 2219/12), ze které se necítí povinen vycházet. Odvolací soud následně na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu České republiky žalobě vyhověl a následné dovolání bylo odmítnuto.
Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Podle Ústavního soudu České republiky bylo napadenými rozhodnutími porušeno právo na ochranu vlastnictví ve spojení s právem na spravedlivý proces. S přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem bylo nezbytné, aby byla poskytnuta ochrana vlastnickému právu stěžovatelky nabytému v dobré víře. Princip dobré víry chránící účastníky soukromoprávních vztahů je jedním z klíčových projevů právní jistoty odvíjejícího se od principů právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud je nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana. Takto nabytému právu přísluší obdobná ochrana jako právu skutečného vlastníka, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně, s důvěrou v určitý druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné a státem vedené evidence, bez reálné možnosti zjistit, že skutečnost může být jiná, nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v rozporu s principy právního státu v jeho formálním i materiálním pojetí.
Stěžovatelka jednala při nabývání nemovitostí evidovaných v katastru v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byl do katastru jako výlučný vlastník zapsán převodce, byť jím ve skutečnosti jako pouhý spoluvlastník nebyl, a tudíž je ani nemohl stěžovatelce prodat (smlouva byla v části týkající se převodu spoluvlastnického podílu, který převodci nenáležel, absolutně neplatná). Stěžovatelka objektivně neměla možnost zjistit, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti.
Při zvažování, komu poskytnout ochranu, bylo v projednávaném případě žádoucí přihlédnout především k nedostatku aktivity vedlejšího účastníka, který po 13 let toleroval nesprávný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, a porušil tak zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Proto nyní musí jeho vlastnické právo ustoupit vlastnickému právu stěžovatelky, právu stejně silnému, které není oslabeno zanedbáním náležité bdělosti.
Napadenými rozhodnutími zároveň byl porušen princip závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy (naposledy v nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 705/16), neboť napadená rozhodnutí nejsou v souladu se závaznými názory vyjádřenými v jeho nálezech. S ohledem na skutečnost, že v tomto směru již došlo k posunu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky, který názory Ústavního soudu České republiky reflektoval, a pro futuro by tudíž v tomto směru neměly nastávat rozkoly, není nutné jednotlivé argumenty podrobněji rozebírat (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016).
Právní úprava účinná do konce roku 2013 v rozporu s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv v dobré víře neposkytuje ochranu vlastnickému právu dalších nabyvatelů a obecné soudy proto samy musí takovou ochranu nabyvatelům, kteří jsou v dobré víře poskytnout.
(citovaný nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 405/16 ze dne 19. července 2016)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr připomíná, že soudy při střetu ústavně zaručených práv využívají test proporcionality, na základě kterého určí, kterému právu musí přisoudit vyšší míru ochrany. Ve výše zmíněném případě muselo původní vlastnické právo ustoupit vlastnickému právu nabytého v dobré víře, jelikož byla zanedbána náležitá bdělost jeho výkonu.