Advokát v Olomouci k ústavně konformnímu výkladu rozsudku pro uznání nároku
Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu o zamítnutí návrhu I. senátu Ústavního soudu České republiky (dále jen „navrhovatel“) na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. „jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.“
Dle § 153a odst. 3 o. s. ř. „rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).“
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, podaná z titulu smlouvy o půjčce a vydání rozsudku pro uznání z titulu fikce uznání nároku kvůli opožděnému vyjádření na základě kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř.
Obě výše uvedená ustanovení byla aplikována v rozhodnutích, která byla napadena ústavní stížností. Byly tak naplněny podmínky § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Navrhovatel usnesením ze dne 1. 6. 2015 rozhodl o přerušení řízení ve věci ústavní stížnosti a plénu Ústavního soudu České republiky navrhl zrušit ustanovení § 114b odst. 5 a ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.
V ústavní stížnosti bylo namítáno nesprávné právní posouzení otázky naplnění zákonných předpokladů vydání rozsudku pro uznání. Mimo jiné pro nedostatek právního podkladu k použití tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b občanského soudního řádu, neboť žalobce v obsahu žaloby řádně nepopsal a nedoložil tvrzený nárok. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů pro nedostatečné odůvodnění podmínek kvalifikované výzvy k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř., fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), platí, že dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jednotlivá ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, řízení před Ústavním soudem přeruší a podá plénu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).
Navrhovatel dospěl k závěru, že ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., kterým byla do právního řádu zakotvena tzv. fikce uznání nároku pro nepodání vyjádření žalovaným k žalobě na kvalifikovanou výzvu soudu v rámci stanovené lhůty, je v rozporu s ústavním pořádkem. Protiústavnost návazně shledal i u ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., kterým je upravena forma rozsudku pro účel fikce uznání nároku (tj. rozsudek pro uznání). Tento rozpor s ústavním pořádkem je dle navrhovatele dán tím, že zmíněná ustanovení nezaručují účastníkům řízení (ve sporech žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, ani spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. odporuje dle navrhovatele principu autonomie vůle, který je na ústavněprávní úrovni obsažen v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy („každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“). Uznání nároku v občanském soudním řízení je procesním úkonem s dispozičním charakterem. Má záviset zásadně na svobodné vůli účastníka řízení, zda nárok uzná, nebo nikoli. Toliko normativní konstrukce, která uznání nároku spojuje s výslovným dispozičním úkonem, je souladnou s právním řádem a ústavními principy.
Opačným postupem je porušena dispoziční zásada prostupující civilním procesem a princip autonomie vůle. „Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání.“ (z nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 42/08).
Navrhovatel připustil, že v obecné rovině je právní fikce z pohledu ústavněprávních požadavků přípustná, sleduje-li legitimní cíl a je-li vhodná, potřebná a přiměřená. Institut fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. je proto nezbytné podrobit testu proporcionality. Podle názoru navrhovatele je tento institut způsobilým k dosažení účelu, kterým je urychlení řízení. Neobstojí ovšem už vyhodnocení podmínky potřebnosti. Právní úprava fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nedostála požadavku nezbytnosti, neboť je možno využít jiných prostředků, kterými lze dosáhnout vytyčeného cíle.
Již v roce 2004 dospěl Ústavní soud České republiky k tomuto závěru: „Ústavní soud konstatuje, že citovaná ustanovení občanského soudního řádu (tj. § 114b (5) + 153a (3) o. s. ř.) nemohou být v obecné poloze v rozporu s ústavním pořádkem a jsou-li interpretována ústavně konformním způsobem, nemohou být ani v rozporu s ústavním pořádkem v jednotlivých individuálních věcech. Požadavek efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek spolehlivého zjištění skutečností, rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí, tvoří základní komponenty práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“
Ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06 Ústavní soud České republiky ohledně napadených ustanovení dospěl k tomuto závěru: „Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá.“
Velmi podrobně se samotné podstatě napadených rozhodnutí věnoval Ústavní soud České republiky ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2115/09 ze dne 24. 9. 2009. „Jedním ze základních pilířů demokratického právního státu je právní jistota. Ta je zpravidla do určité míry narušena vyvoláním soudního řízení, a proto lidskoprávní instrumenty trvají na tom, aby soudní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě. Je proto pozitivní povinností státu vyplývající z lidskoprávních instrumentů, aby procedurální pravidla soudního řízení nastavil tak, aby za účelem co nejdřívějšího nastolení právní jistoty a pokojného stavu nedocházelo k průtahům v řízení. Procesní pravidlo, které umožňuje soudu vyzvat účastníka řízení k oponování žalobě v přiměřené lhůtě pod sankcí procesního neúspěchu, lze tedy považovat za proceduru, která sleduje legitimní cíl…“
Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) rozhodoval o stížnosti proti rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř., vydanému soudem České republiky, pouze jedenkrát a neshledal žádné pochybení. ESLP usoudil na zjevnou neopodstatněnost stížnosti, neboť stěžovatel byl soudem prvního stupně řádně poučen o následcích toho, že se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádří, a proto nebylo možné soudu vytknout, že si mlčení žalovaného vyložil jako souhlas s nenařízením jednání ve věci samé.
Návrh je zejména odůvodněn tím, že napadená ustanovení nezaručují žalovanému svobodu vůle a spravedlivý proces. Vychází z toho, že uznání nároku je procesním úkonem s dispozičním charakterem a má záviset na svobodné vůli jednotlivce, zda nárok uzná či neuzná. Uznání nároku proto dle navrhovatele nemůže být obsahem právní fikce.
Napadené ustanovení je však spíše nevhodně formulováno, než že by přímo protiústavně zasahovalo do autonomie vůle žalovaného. Problematická je formulace obsažená v odstavci 5 ustanovení § 114b: „…má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává…“ Konstruuje se zde stav, který není, resp. nemusí být v souladu se skutečností, protože žalovaný nárok výslovně neuznal. Podstatnější než sama fikce uznání je však důsledek pasivity žalovaného. Tímto důsledkem je totiž ztráta sporu.
Svobodná vůle žalovaného zde ale není nijak omezena. Žalovaný do vlastních rukou, přičemž je náhradní doručení vyloučeno, obdrží od soudu žalobu s výzvou a s řádným poučením. Záleží pouze na něm, zda se žalobě bude bránit a splní zákonem požadované a jemu známé požadavky, nebo zda bude pasivní a bránit se nebude vůbec. Zákonem požadované vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svou obranu a připojení listinných důkazů, jichž se dovolává, není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem. V případě vážných důvodů, bránících žalovanému ve vyjádření, postačí k odvrácení (alespoň dočasnému) vydání rozsudku pro uznání tyto důvody soudu sdělit.
Nejpodstatnějším důvodem pro zamítnutí návrhu na zrušení napadených ustanovení je však možnost jejich ústavně konformního výkladu. Patnáct let rozhodují obecné soudy rozsudky pro uznání a za tu dobu jich byly vydány desítky či spíše stovky tisíc. Případné excesy při rozhodování rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání lze napravit v odvolacím řízení. Odvolací důvody u rozsudku pro uznání jsou sice v § 205b o. s. ř. omezeny jen na „…vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání…“, to však k nápravě již zmíněných excesů plně postačuje.
Odvolací soud totiž neposuzuje samotný předmět řízení, ale jen splnění procesních podmínek. Shledá-li, že splněny nebyly, napadený rozsudek zruší nebo rozhodne, že se nevydává. V obou případech je věc vrácena soudu prvního stupně, který pak již rozhoduje pravidelným postupem, bez fikce uznání. Toto odvolání je přípustné dokonce i u tzv. bagatelních sporů (do 10 000 Kč), kde zákon jinak odvolání nepřipouští. Vyloučeno není ani podání dovolání za splnění zákonných podmínek.
Ústavní soud České republiky neshledal, že by napadená ustanovení nebylo možno vyložit ústavně konformním způsobem. Neshledal ani zásah do autonomie vůle žalovaného či porušení práva na spravedlivý proces. Ostatně zásah do práva na spravedlivý proces navrhovatel odvíjel právě od zásahu do autonomie vůle. Ústavní soud České republiky proto podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení napadených ustanovení občanského soudního řádu zamítl.
(citovaný nález Ústavního soudu České republiky Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. května 2016)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr opakuje, že fikce uznání nároku, která se presumuje po nevyjádření se ke kvalifikované výzvě soudu dle § 114b odst. 5 o. s. ř., vede po splnění procesních podmínek k vydání rozsudku pro uznání. Tudíž advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma radí, že je vždy důležité se ke kvalifikované výzvě řádně vyjádřit a vylíčit potřebné skutečnosti k popření nároku a zamezí fikce uznání nároku.