Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma k okruhu okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu vozidel, která jsou širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C 4/2009-160, rozhodl, že základ nároku žalobce na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a úhrady nákladů znaleckých posudků je dán z 50 %. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 6. 2006 žalobce v obci na motocyklu odbočoval doleva z vedlejší silnice od čerpací stanice na hlavní silnici, po které zleva přijížděl automobilem první žalovaný, pojištěný pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u druhé žalované, přičemž došlo ke střetu obou vozidel a k poškození zdraví žalobce. Žalobce nerespektoval dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě!“ a nedal přednost blížícímu se vozidlu prvního žalovaného, které v uzavřené obci jelo rychlostí 85–92 km/h. Střetu mohl zabránit jak první žalovaný, jestliže by se ke křižovatce blížil povolenou rychlostí 50 km/h, tak žalobce, pokud by respektoval dopravní značení, odhadl rychlost přijíždějícího vozidla a dal mu přednost v jízdě. Soud ve smyslu ustanovení § 431 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, uzavřel, že podíl obou účastníků na dopravní nehodě je stejný, neboť oba významně porušili dopravní předpisy.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobce je dán z 80 %. Soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku, znalce z oboru doprava, posuzování dopravních nehod, který za příčinu dopravní nehody určil jak nedání přednosti v jízdě žalobcem, jenž nezastavil, ale pouze při výjezdu na hlavní silnici přibrzdil, tak nepřiměřenou rychlost prvního žalovaného, který následně při brzdném manévru vybočil doleva a dostal se do protisměru, kde nakonec došlo ke střetu. Oba účastníci mohli střetu zabránit, odvolací soud ale dospěl k závěru, že míra, jakou se na vzniklé škodě podíleli, je 20 % na straně žalobce a 80 % na straně prvního žalovaného. Na počátku nehodového děje bylo sice nezastavení žalobce na značce „Stůj, dej přednost v jízdě!“, ale ke střetu nemuselo dojít, jestliže by první žalovaný jel povolenou rychlostí a nevybočil vlevo do protisměru, navíc sám věděl, že na místě je vzrostlá vegetace značně zhoršující přehled o vjezdu vozidel na hlavní silnici. Tyto okolnosti se proto na vzniklé škodě podílely významnější měrou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním, v němž za nesprávné právní posouzení věci označuje závěr odvolacího soudu o 20% podílu žalobce na nehodovém ději. Byl to především žalobce, který na křižovatce nezastavil a zbavil tím prvního žalovaného možnosti reagovat, tím ovšem argument o vysoké rychlosti vozidla na hlavní silnici ztrácí svou sílu.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala i druhá žalovaná. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolací soud neposuzoval verifikovatelným způsobem vzájemnou odpovědnost obou provozovatelů, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Věc nesprávně právně posoudil, jestliže z hlediska judikatury Nejvyššího soudu České republiky opomenul, že příčinou škody je ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky míry účasti na způsobení škody vzniklé při střetu dvou provozů, při jejímž řešení se odvolací soud v daných skutkových souvislostech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jsou proto i důvodná.
Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Tato úprava dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popřípadě některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Jde o objektivní odpovědnost, při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody.
Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele či řidiče (řidičů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka zaviněného protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní, tak objektivní povahy.
Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je tedy širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize. Odpovědnost ze střetu vozidel a případné další následky leží zásadně na řidiči, jenž přijel z vedlejší silnice a nedal přednost řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi.
Způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností) je srovnatelná či významnější než nedání přednosti v jízdě.
V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce vjíždějící na motocyklu z vedlejší silnice nedal přednost v jízdě řidiči osobního vozidla (prvnímu žalovanému). Je zřejmé, že nešlo jen o nedání přednosti v jízdě, nýbrž i o porušení povinnosti před vjezdem do křižovatky zastavit. Značka „Stůj, dej přednost v jízdě!“ zde nebyla samoúčelná, neboť výhled na levou stranu, odkud přijížděl první žalovaný, byl omezen nejen porosty, ale zejména zakřivením pravotočivé zatáčky.
Žalobce tedy nejenže nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici z důvodu nedostatečného odhadu rychlosti a vzdálenosti přijíždějícího vozidla, ale navíc se sám připravil o možnost dostát své povinnosti tím, že ignoroval příkaz k zastavení na hraně křižovatky. Odvolací soud okolnost ztížené viditelnosti přičetl k tíži jen prvnímu žalovanému, ačkoliv i žalobce si musel být vědom zhoršených výhledových poměrů a kromě povinnosti zastavit měl tomu přizpůsobit i místo zastavení a následného rozjezdu tak, aby se co nejlépe mohl přesvědčit o tom, že zleva ani zprava nepřijíždí po hlavní silnici žádné vozidlo, což neučinil.
Právě okolnosti, že žalobce najížděl při odbočování na křižovatce v protisměru, což bylo dovozeno ze znaleckého posudku, nepřikládal odvolací soud dostatečný význam. Důvod, proč se vozidlo řízené prvním žalovaným ocitlo v protisměru, kde došlo ke střetu, netkvěl tedy výlučně ve způsobu jeho jízdy, ale byl zčásti vyvolán též způsobem jízdy žalobce, resp. reakcí prvního žalovaného na náhlý výskyt motocyklu v jeho jízdním pruhu.
Z uvedeného vyplývá, že celou kolizní situaci prvotně vyvolal žalobce tím, že nerespektoval zpřísněnou povinnost dát přednost v jízdě zastavením; namísto toho bez řádné kontroly odbočil doleva na hlavní silnici a nezařadil se okamžitě do svého jízdního pruhu. I když první žalovaný nepřiměřenou rychlostí významně přispěl ke střetu (při dodržení předepsané rychlosti by byl schopen srážce zabránit), nelze s ohledem na riskantní jízdní manévr žalobce dovodit, že první žalovaný svou jízdou zcela či převážnou měrou vyloučil možnost dání přednosti v jízdě ze strany řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice.
Účast žalovaného na střetu se tak odvíjí především od rychlosti jeho jízdy a bylo-li zjištěno, že při dodržení rychlostního limitu mohl vozidlo ubrzdit, je třeba i přes jeho přednostní právo jízdy dospět k závěru, že se žalovaný na střetu rovněž podílel. Ve srovnání s okolnostmi na straně žalobce, které byly pro střet primární a převažující, činí míra účasti žalovaného jednu třetinu.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, změnil Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že základ nároku je opodstatněn z jedné třetiny.
(citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. 25 Cdo 553/2014)
Advokát v Olomouci JUDr. Lubor Ludma na závěr doplňuje, že řízení na vypořádání, resp. náhradu újmy způsobené provozem vozidla bývá jedním z nejčastějších soudních řízeních.